Próza
Edita Farkaš - ukázka z románu
Začal o své nespokojenosti a konečně jsme se hnuli. Čekal, že mu život nabídne něco víc. Má pocit, že se každou chvíli musí něco stát, protože se nic neděje už skandálně dlouho, ale pořád se nic neděje. Připadá si jako student na studentské ubytovně. Má pocit, že na stole v jeho bytě stojí lampa, která mu nepatří. Dívá se na lampu, která mu patří a nepatří a má pocit, že se děje něco skandálního, protože se neděje vůbec nic.
-
Řekl mi, že něco podobného se mu stalo jen jednou, s přáteli. Tehdy ho zavolali dost pozdě v noci. Z jejich hlasů prý poznal, že jsou rádi, že ho slyší, poznal, že vytočení jeho čísla pro ně není jen okrajovou záležitostí, naopak, rozhovor s ním byl středem jejich pozornosti, u aparátu se buď vystřídali nebo do něj z odlehlejšího místa pokoje alespoň zakřičeli všichni tři.
-
Řekl mi, že ho jejich zájem těšil. Tetelil se radostí, ale zároveň se ošíval. Byl u vytržení, ale zároveň je musel krotit. Znal je, pili, určitě pili. Musel je přibrzdit, ale nechtěl je zastavit docela. Nechtěl jsem se znemožnit, řekl mi.
-
Hned poznal, ze kterého bytu volají. Hned věděl, kdo je hostitel. Samozřejmě volali proto, aby ho vytáhli. Lichotilo mu to, ale zároveň se znovu musel ošívat. Ze sluchátka ho popichovali, teď hned, kdy jindy, a tak podobně. Dělal drahoty. Začal se cítit nepohodlně. Dobře, řekl nakonec. Ulevilo se mu. Oblékl se. V autě si pustil tu nejlehčí rozhlasovou stanici. Zazvonil. Zabzučeli mu. Vyšel po schodech. Třikrát krátce, těsně po sobě zazvonil. Zvonil jsem jako někdo, kdo se nemůže dočkat, řekl mi. Zvonil jsem jako člověk, kterého za dveřmi čeká to nejlepší v životě. Třikrát krátce, důrazně. Jednou dlouze, napadlo mě, a hned jsem to udělal. Zvonil jsem, jako by měla spadnout střecha. Zvonil jsem jako na lesy. Dodal, že stál o jednu z žen za dveřmi.
-
Otevřela mu. Ticho jako v hrobě. Hlasitá hudba, přitom ticho jako v hrobě. Stál s rozevřenou náručí ve dveřích, pak vešel a postavil se do předsíně. Zvedla ruku a ukázala mu dál do pokoje. Její ruka vypadala mdle, ani ji nezvedla příliš vysoko, řekl mi, k boku, maximálně k boku, aby si kryla záda, aby její zvednutou ruku nikdo neviděl. Měl pocit, že se vrátili v čase, měl chuť udělat jí křížek na čele. Proboha, chtělo se mu křičet. Přestože mu ukázala dál do pokoje, nikam nešel. Nemohl se hnout, stál v Ignacyho předsíni. Vzpomněl si na kočku. Rozmyslel se. Tleskl. Chytil Editu Farkaš kolem pasu a přešel s ní z chodby do pokoje. Cikán by měl být hrdý, řekl mi. Pracoval s cikány deset let. Naši cikáni jsou neslaní nemastní. Pokud se cikán začne chovat jako Edita Farkaš, je s cikánem konec, řekl mi.
-
Znal prý jednu Francouzku, která mu řekla, že ji současný stav západní civilizace děsí. Odmítala mnohá jídla, složitě hledala, co může dát do pusy. Věděl, že někoho napodobuje, byl si jistý, že někoho z Bloomsbury. Virginii, řekl mi. Kouřila, jako by na světě byla sama, kouřila bez pokory. Necítila se být součástí lidského společenství a neuměla kouřit, to můžu říct se stoprocentní jistotou, řekl mi. Kouří tak dlouho a tolik, že pozná, kdo umí kouřit, přesněji kdo kouří, protože musí, a kdo kouří, protože chce. Jednoznačně kouřila, protože chtěla, řekl mi. Musel s ní trávit celé dny. (PROČ?) Z devadesáti procent jedla zdravě, z deseti procent jedla studené párky. Snědla párek a zapálila si. Párek jedla tak, jako by ji mohl otrávit. Byla na sebe hrdá, chtěla se otrávit, chtěla se z deseti procent přiotrávit, řekl mi. Jednou ji prý vzal do kavárny a mlčeli. Objednával si jeden vinný střik za druhým, Francouzka nepila nic. Ukázal na vinný střik a Francouzka přikývla. Ukázal na něj znovu a Francouzka zakroutila hlavou. Logicky, poníženě se chytila Prahy. Nutila ho listovat stovkami fotografií, dvě nebo tři přešla mlčením, ale o každé třetí nebo čtvrté prý něco prohlásila. To, co říkala, bylo bezvýznamné, řekl mi. Krása, řekla, a přešla k další. Nic z toho jsem nestavěl, řekl jí. Praha je prostě taková, jaká je, řekl jí. Architektura, řekl jí. V tu chvíli prý měl pocit, že architekturou je i lampa na jeho stole, že architekturou byla i kočka, kterou postavil na podlahu svého bytu.
-
Architektury je čím dál víc, řekl mi. Už dávno jsme začali stavět za městy. Pokud budeme dál stavět za městy a nebudeme bourat ve městech, brzy bude zastavěné vše, řekl mi. Na jednu budovu, která alespoň něco málo řekne, připadá sto budov, které neřeknou nic. Nic mu neříkají ani lidé, kteří v nich pracují a bydlí. V jeho okolí v poslední době vyrostlo mnoho budov, přesto nikdy nikoho, koho by něco s těmito budovami pojilo, neviděl, neslyšel. Ti, kdo jsou uvnitř, buď nevycházejí ven, nebo uvnitř nikdy nikdo není, nebo vycházejí a vcházejí v době, kdy on sám spí, nebo zaplatili spoustu peněz za to, že je nikdy neuvidím, řekl mi. Co je to za lidi? zeptal se. Záleží jim na tom, jaký je jejich byt, ale na své nejbližší okolí nejsou nároční. Chtějí za domovem královskou oboru, ale většinou z královské obory sleví. Na jednoho, který z královské obory nesleví za žádnou cenu, podle jeho odhadu připadá sto dalších, kteří z královské obory sleví při pohledu na parkety. Ti, kdo nesleví při pohledu na parkety, prý sleví při pohledu na menší parky, které se plánují v okolí. Takzvané plánování parků je prý oblíbené v každém světovém velkoměstě, takzvané plánování parků je prý tím nejlepším příkladem pro pochopení jevu, kterému se obecně říká vyprazdňování, mizení. Zatímco mluvením o parcích se zabývá více a více lidí, zatímco počty a velikosti plánovaných parků stoupají, dvě nejcennější veřejné zeleně v širším centru Prahy začínají mizet, řekl mi. Veřejný zájem v tomto případě prošlapává cestu zájmům soukromým. Budovaný tunel nemá být a nikdy nebude tunelem, který by sloužil veřejné dopravě, je to tunel, který se kope jen proto, aby se chvíli kopalo veřejně, než se začne kopat soukromě. Na každý metr zeleně v centru města je vyvíjen takový tlak, že mu žádný metr zeleně nedokáže odolat. Každý, kdo má právo s metry zeleně nakládat, povolí ve chvíli, kdy vymyslí důvod, proč povolit. Pokud by v centru města bylo tolik důvodů, kolik je v něm tlaku, nebyla by v centru města ani větvička, řekl mi. Většina lidí se zabývá výrobou slov a slovních spojení. Všechno už je přinejmenším terciární, řekl mi. Pokud má shrnout svých deset let práce s Romy, musí říct, že to nebyly ani služby, nebylo to ani terciární. Pamatuje si, že chtěl, aby se Romům rozšířily zúžené možnosti.
-
V zoologických zahradách se trápí pohledem na vyšší zvířata a primáty. Prochází zoologickou zahradu a snaží se určit druhy, které by ze zoologické zahrady měly být propuštěny. U vlků, u lvů, u tygrů, u všech velkých koček, u opic nikdy nepochybuje. Přejde k nižším zvířatům a začíná pochybovat. Tapír? Sleduje, čím se tapír zabývá, jak se tapír tváří. Po chvíli v tapířím chování vždy objeví něco nepřirozeného, něco se mu nezdá, něco se mu nelíbí. Způsob jeho chůze, rychlost nebo pomalost, s níž provádí činnosti, jak kálí. Po chvíli vidím trauma i v tapířím spánku, řekl mi. Začínám vidět něco, o čem nevím, zda to existuje, řekl mi. Začínám vidět věci, které pravděpodobně vidět nemohu, protože pravděpodobně neexistují, řekl mi. Začínám vidět to, co není, řekl mi. Bezradně prochází zoologickou zahradou. Znovu všechno přepočítává, znovu propustí vlky a primáty, ale snaží se někde pod primáty a vlky zastavit, snaží se určit hranici. Ale už ji není schopen určit. Vlk propuštěn, tapír propuštěn, ale už se neumí zastavit, nakonec propouští i ovce a kozy. Ví, že by měl mít ze svobody radost, ale nemá ji. Mnohá zvířata byla propuštěna na základě nerozumu, řekl mi. V autobusu začíná litovat, že pustil ovce a kozy. Chce vystoupit a vrátit se, chce je znovu pochytat, ale něco mu v tom brání. Zdá se mi, že mé kroky jsou nevratné, řekl mi. Jednou danou svobodu v jistém smyslu nelze omezovat, vše, čemu je udělena svoboda, do svobody okamžitě doroste. Ovce, které udělíme právo postavit se na zadní nohy, postaví se na zadní nohy. S Romy nehnulo nic, řekl mi. Dali jsme jim všechno, co chtěli. Suplovali jsme stát, suplovali jsme státní školství, suplovali jsme státní sociální dávky. Vozili jsme jim kilogramy věcí. Vozili jsme dívky, které předstíraly, že jsou učitelky. Chovali jsme se mile, shovívavě, ale i nepřátelsky, podle potřeby. Určovali jsme hranice. Dovezli jsme dívku, která se cestou připravila na roli učitelky, ale děti se učit nechtěly nebo nepřišly. Dovezli jsme dívku znovu, znovu se cestou připravila na roli učitelky. Znovu jsme rodičům řekli, to nic. Znovu jsme pochopili, omluvili. Odvezli jsme dívku zpátky. Když jsme ji vezli potřetí, když se dívka potřetí v jednom měsíci ve vlaku připravila na roli učitelky, děti se znovu nedostavily, všechno se znovu opakovalo bez sebemenší změny. Ale v tomto třetím případě jsme se z neznámého důvodu přestali chovat mile a shovívavě, začali jsme se chovat nepřátelsky. Řekli jsme, že takhle to dál nejde. Pohrozili jsme, že přestaneme jezdit. Všechno bylo stejné, až na nás, řekl mi. Je si jistý, že právě tyto náhodně generované změny ho na jeho práci bavily nejvíc. Vytvářeli jsme chaos, řekl mi. S Romy nehnulo nic. Do zoologické zahrady chodí pravidelně, ale už vystřízlivěl. Dívá se na plameňáka a vidí tupé zvíře. Naposledy se mu nelíbilo ani jeho peří ani jeho nohy. Vyhýbá se klecím s barevnými ptáky. V deseti letech pro mne papoušci byli vším, teď jsou mi ničím, řekl mi. Stydí se za ně. Nechápe, jak s nimi mohl spojit tolik dětských snů. Dívá se na ně jako na obal čokolády z osmdesátých let, přestože jsou živí. Nevidí pro jejich přítomnost žádné opodstatnění. Mezi papouškem ara a dvacet let starou pornografií nevidí žádný rozdíl, obojí je pro něj něčím, co bylo vymyšleno, s nadšením realizováno, ale kdysi. Pokud by se ještě někdy postavil před klec s barevnými ptáky, pravděpodobně by tělem papoušky stínil. Pokud by se ke kleci postavila rodina s dětmi, pravděpodobně by děti odháněl, radil by jim, aby raději šly pryč. To všechno jen proto, abych se nemusel začít dívat na rodinu s dětmi také jako na něco, co bylo, řekl mi. Stejně tak se dívá na Romy, na globalizaci, na ekologii. Člověk má pocit, že věci ve chvíli, kdy o ně ztratíme zájem, zmizí, řekl mi. Píše se rok 1998, řekl mi (ve skutečnosti se píše jiný rok, ve skutečnosti se píše o deset let více, řekl mi, ale slova dva tisíce prý v souvislosti s letopočtem vyslovit nedokáže, vše, co bylo vyrobeno a myšleno po roce 1999, je pro něj nedostatečné a pouze přechodné, děti narozené po roce 1999 jsou pro něj záhadou, takové děti už se ani neměly narodit, řekl mi, dítě narozené v roce 1999 prý ještě pochopit dokáže, ale dítě narozené o rok později už prý musí brát na lehkou váhu), píše se rok 1998 a já nevím, jestli je otázka globalizace ještě stále živá. Přestože se v roce 1998 prokazatelně mluví o klimatické změně, slyší mluvení o klimatické změně z minulosti, mluvení o klimatické změně mu připomíná dětství. Mezi slovy globalizace a kazeta VHS nevidí žádný rozdíl. Pamatuje si, že v patnácti letech přehrával kazety VHS. Pamatuje si, že ve dvaceti letech četl knihy o globalizaci. Abych porozuměl světu, řekl mi. Dnes už nerozumí ani čtenářům těchto knih, ani těm, kdo je píší. Nerozumí Ulrichu Beckovi, nerozumí tomu, že někdo v jeho věku ještě stále přemýšlí o globalizaci. Zestárl jsem, začal jsem se zajímat pouze o ženy, o své zdraví, řekl mi. Nic jiného než Edita Farkaš ho nezajímá.
-
Kdysi ho zajímala spousta věcí, ale postupně ho zajímat přestaly. Pamatuje si na den, kdy ztratil zájem o sport. V Budapešti pravidelně chodí do lázní Széchenyi. Tehdy do Széchenyi nešel. Tehdy jsem šel pro změnu na plavecký bazén na Margitině ostrově, řekl mi. Připravují se tam mladí maďarští sportovci, jde o bazén, jehož základní funkcí je výchova maďarských plavců, skokanů do vody. Veřejnosti je vyhrazeno jen několik plaveckých drah, ale i ty se pro veřejnost v určité hodiny uzavírají. Vše se podřizuje maďarské reprezentaci. Počasí už bylo chladnější, posadil se s ručníkem kolem ramen na tribunu a sledoval mladé maďarské plavce, mladé maďarské plavkyně. Vkládali do plavání všechno, řekl mi. Velkou část dětství a celý svůj dospělý život plavali. Viděli před sebou úspěchy. Díval jsem se na ně a velkou část jejich možných úspěchů jsem vůbec neviděl, velkou část jejich možných úspěchů jsem vůbec nerozeznával, velká část jejich možných úspěchů pro mne vůbec neexistovala. Zatímco mladý maďarský plavec vší silou plaval k tomu, aby vyhrál cenu maďarského dorostu, já jsem dokázal rozeznat pouze olympijské hry. Když jsem si uvědomil, jak zásadní význam má pro plavce cena maďarského dorostu, když jsem si uvědomil, že cena maďarského dorostu pro mne vůbec neexistuje, když jsem si uvědomil, jak daleko je od ceny maďarského dorostu k olympijské medaili a jak malá je pravděpodobnost, že olympijskou medaili získá ten, kdo získal cenu maďarského dorostu, nabyl jsem přesvědčení, že mladé maďarské plavce a mladé maďarské plavkyně nečeká nic jiného než zkažený život. Olympijské hry se opakují téměř každý rok, řekl mi.
-
Zapálil si. Chtěl by přestat kouřit. Cigarety zkracují jeho dny. A to v obou smyslech, řekl mi. Cigarety zkracují jeho dny nejen dlouhodobě, nejen tím, že se s každou další cigaretou blíží brzké smrti, cigarety prý zkracují každý jeden jeho den, pondělí, úterý, středu. Každý den skáče od jedné cigarety ke druhé, na nic jiného nemyslí. Když cigaretu kouří, už myslí na další, ale po čtyřicáté cigaretě pravidelně končí. Nechce skákat dál, snaží se nekouřit. Někdy doskáču v deset večer, řekl mi. Ale může doskákat už v pět odpoledne. Může doskákat v poledne. Pak už není den, řekl mi. O chvíli, kdy má jít spát, v jeho případě rozhoduje poslední cigareta. Ale nikdy se mu spát nechce. Nedokážu jít spát ve čtyři odpoledne, nejsem dítě, nejsem batole, řekl mi. Pokud doskáču, den skončil, ale den neskončil. Den končí ve chvíli, kdy jdu spát, ale spát nechodím před půlnocí. Pokud doskáču v pět odpoledne, pokud si čtyřicátou cigaretu zapálím tak hluboko v rozběhnutém dni, jemuž se nechce končit, mé dny se od té chvíle přestávají podobat dnům ostatních lidí. Hledá místa, kde se nekouří. Chodí do kina. Po konci představení si před kinem zapálí čtyřicátou první. V jiné dny se místo filmu napije alkoholu a už neumí přestat. První sklenici prý ještě pije bez cigarety, při druhé si poprvé zapálí. Ihned přestanu počítat, řekl mi. V zásadě alkohol nesnáší, ale pije ho s železnou pravidelností. Přes všechny chyby, které dělá při jeho konzumaci, přes skutečnost, že se alkoholem pomalu zabíjí, mu alkohol dává něco, co mu v náhle vyprázdněném dni nedá ani film. Po filmu jsem zpátky v díře, říká. V opilosti už není nikde, v opilosti se ztratil, usne, a ráno může začít. Ví, že musí přestat kouřit, aby mohl přestat pít. Ví, že musí najít duševní klid, aby mohl přestat kouřit. Místo cigaret by se muselo začít dít něco jiného, řekl mi. Chtěl by znovu vidět Editu Farkaš. Věří, že by mohla vyplnit prázdnotu, kterou vyplňují cigarety. Nemyslí si, že se od doby, kdy se s ní viděl naposledy, mohlo něco změnit. Naposledy jsem ji viděl před dvěma dny, řekl mi. Už dva dny si vyčítá, že tehdy na jejich zavolání přijel. Měl jsem se otočit a jít pryč už ve chvíli, kdy mi otevřela, kdy mne rukou pozvala, abych šel dál, řekl mi. Stál s ní v předsíni. V pokoji seděli Ignacy a moje bývalá žena, řekl mi. V tu chvíli je ještě neviděl, ale věděl o nich. O své bývalé ženě se mu nechce mluvit vůbec, s Ignacym ho pojí počet vykouřených cigaret, ale jinak prý nic. Nepojí ho s ním dokonce ani způsob kouření. Čistě jenom cifra, řekl mi. Pojí je číslo čtyřicet, jinak nic. Ignacy je šťastný člověk, Ignacy na rozdíl od něj prý umí žít. Když kouří, tak kouří, řekl mi. Když kouřím já, řekl mi, kouřím také, ale raději bych nekouřil. Raději už se s Ignacym nesrovnává. Kdysi se s ním srovnával téměř denně, studovali spolu. Chodili do stejného kruhu, mezi přednáškami a po přednáškách chodili do stejných kaváren. První tři roky vysoké školy prý byla radost se s Ignacym srovnávat, viděl se v něm jako v zrcadle. Chodili po kavárnách a snažili se udat svoji inteligenci. Na studium jim prý stačily drobné, v té době by prý kdekoli jinde mohli investovat přebytečné stovky a tisíce. Jejich tehdejší situaci lze přirovnat jen k ruským oligarchům, k ukrajinským oligarchům, k bulharské mafii. Před časem prý na svá studentská léta znovu vzpomínal, musel, řekl mi. Ukrajinský Lvov, to jsme kdysi byli my, řekl mi. Musel by být slepý, aby neviděl podobnost mezi Lvovem a jejich studentskými roky, Lvov mu jejich studentská léta připomínal na každém kroku. Šel jsem po chodníku a celý chodník zabíral Land Rover a tím Land Roverem jsme kdysi byli my, řekl mi. Mohli si dělat, co chtěli. Ignacy tehdy po kavárnách rozházel desítky tisíc, často platil nepředstavitelné částky, aniž se mu dostalo protihodnoty. Mluvil s lidmi, kteří mu nerozuměli. Mluvili jsme s lidmi, kteří nám nerozuměli, řekl mi, celé roky. Ale Ignacy vystřízlivěl. Utrhl se a sprintoval pryč.