Poezie
Ta obrovská deka mraků
...
Kam až ve mně dosahuješ?
Někam jedeme, sedíme proti sobě v kupé.
Potichu si čteš. Ve skle okna se odráží
tvůj zamyšlený obličej.
Ať jedeme, kam jedeme,
tvůj obličej visí v každé krajině
jak veliký bílý měsíc.
A když se chci podívat ven,
ven z našeho společného kupé,
dívám se skrz tebe...
JE TŘEBA PEČLIVĚ HOSPODAŘIT
Tak nejdřív nákup
a potom uklidit
říká si v kuchyni
je třeba začít hospodařit
v hrozivě prázdném
bytě
v hrozivě prázdném
dopoledni
dobře si rozvrhovat práci
nasadit si brýle
a vymýšlet si dovolenou
dovolenou pro jednoho
znovu procházet všechny ty prospekty
je třeba začít hospodařit
psát si poznámky
mikrotužkou
pomaličku zaplňovat
veliký
prázdný
list
je třeba
pečlivě hospodařit
tam
kde není nic.
HRA
Ta hra spočívá v tom,
že si dvě děti stoupnou proti sobě
a jedno hodí na zem klacek.
Druhé si stoupne ke klacku,
opíše jím na zemi kruh,
který teď znamená jeho území
a z tohohle svého životního místa
/které mu vymezil protihráč/
hodí klacek zase tomu druhému.
To si zase stoupne k tomu klacku
a celé se to opakuje,
opakuje a posunuje.
Sedíme spolu na lavičce
a díváme se na ty děti.
Já bydlím tam, kde jsi chtěla ty,
ty máš zase práci,
do které jsem tě dotlačil já.
Uvědomíme si tu podobnost
a smějeme se.
V životě jsem neslyšel tak neupřímný smích.
RUKA
Hádka za zdí.
"Ale já bych to taky radši nechtěla,
ale když já tu potřebu prostě mám,
tak co mám teda jako dělat?
"Potřeby? A já nemám potřeby?
Co moje potřeby?"
Je to jako když babička rušila část králíkárny
a dávala králíky do kotců po větších skupinách.
Čím byli stísněnější, tím byli vzteklejší
a začali se mezi sebou prát.
Toho dupání. Toho pištění
a škrábání.
Toho bezradného vzteku,
se kterým se na sebe vrhají
taková zvířata,
když je nějaká veliká,
neúprosná ruka
začne společně cpát
do čím dál tím menšího prostoru.
...
Ve skle okna se odráží interiér vagónu metra.
Odraz je tmavý, mlhavý, mezi průhlednými postavami
se převalují chuchvalce šedého prostoru
a všichni jsou tam o deset let starší.
Vypadá to, jako by se náš život odehrával ještě jednou
v nějakém tmavém, smutném světě
plném apatie a tíživé atmosféry.
Ale je to jenom odraz,
skutečnost je na té druhé straně skla.
Platí to však doopravdy?
Ten ponurý svět za sklem je přece bez té popisné ostrosti,
bez těch přehnaných rušivých světel
naší strany skutečnosti
o tolik přesnější
ve vystižení nálady...
...
A když už se to všude vysedělo,
vyklubalo, vybydlelo
a odlétlo?
Tahle budka je veliká, tahle zase malá,
tahle visí na smrku, tahle zase na modřínu -
v jednotlivých provedeních se to liší.
Ale ta vymrzlá tma uvnitř všech je stejná.
HALUCINACE
Po tisící radostně zdravit lidi
se kterými jsem nikdy jinak nemluvil
vesele jít po tisící chodbou mezi kancelářemi
ve kterých jsem nikdy nebyl
Halucinace můžou být i neuvěřitelně všední a každodenní
ale proč tak silná slova
neznamená to skoro nic
Vždyť to není ani důvod pro pokažení nálady
NEVIDÍM NA TO
Tak rád bych byl zas čistý, volný.
A nevypadá to, že by to nemělo jít.
Ale ty banální špíny. Ty malicherné skvrny.
Tak rád bych to sklo vyčistil.
Někdy se mi stane, že mě během dne
někdo pořádně naštve.
Ale někdy se také probudím,
ještě jsem ani nikoho neviděl
a už mám předem vztek.
Tak rád bych to sklo okna umyl,
tak rád bych byl zas čistý, volný.
Jenomže na to nevidím.
Možná jsou ty skvrny zvenčí.
Ale možná zevnitř.
V TOM SVÉM KOUTKU
Stál jsem u velikého rybníka.
Nebe, voda, byla otázka,
co z toho je větší, modřejší a velkolepější.
A pak jsem na úzkém, špinavém proužku mezi nimi -
totiž na protějším břehu -
zahlédl člověka.
V šedivém vaťáku se ztrácel mezi lískami,
pomalu po svahu lezl nahoru a dolů
a něco tam dělal.
Byl malinký, nebezpečně visel
na tom úzkém proužku země
mezi obrovskou oblohou
a velikou hladinou,
byl k nim zády,
byl sehnutý,
vystrkoval zadek
a něco si tam v tom svém koutku
snášel a hrabal,
rochal a šťoural
jako umanutý ježek,
jako svědomitý hmyz.
/www.viktorspacek.cz/
Nea vloženo 23. ledna 2012
Zajímavý básně! Moře pravdy a deka mraků, to je dobrá kombinace za sebou :-)